Ahoj deníčku. 

Přesně tohle jsem si myslel, dneska v práci to bylo jako na závodišti. A navíc o hodinu déle, samozřejmě zbytečně. 

Ráno budíček až v půl sedmé, malá ještě spala (!), kluk také, nicméně musí do školy, že ano. Podařilo se mi ho vzbudit, ač sám jsem měl problémy udržet víčka, nakrmit, obléct a dopravit do školy. 

Potom jsem se i já najedl a vychutnal kávičku u novinek ve světě informací. Žena šla dopoledne s malou na procházku a já balil nějaké věci, co mám poslat poštou. Sice jsem na tu poštu dneska nestihl dorazit, ale balíčky jsou zabalené, zítra to můžu podat. 

Napapat, pro kluka do školy a honem do továrny. Musel jsem o hodinu dřív, protože měla být nějaká schůze. 

Přijedu do továrny a samozřejmě to co jsem čekal, se splnilo. Přijdu do kanclu, vedoucí na mě kouká jako blázen a co že tu dělám tak brzo. Jo aha, ta schůze. Někam volal, pak mě poslal na dílnu a že mi dá vědět. Tak jsem se tam flákal, co to šlo (a že to šlo). Jistě, bylo mi za půl hodiny řečeno, že nic nebude, protože vedoucí výroby na to zapomněl, ač to sám vymyslel. Tomu se říká demence, ale co, hodina navíc taky dobrá. 

Pak jsem se začal věnovat své práci a hned řev. Protože páni plánovači to už fakt přehánějí. Zakázky neseřezané, na všech mašinách. Jasně, Jelen to udělá. Příště se jim na to vyseru a bude (překlad: opravím to zase). Pak začal tak neskutečný fofr, že jsem si ani pomalu nestihl uprdnout. Vrcholem bylo postavit zakázku s 18 nástroji, což je práce pro jednoho na hodinu. Bylo 21:10, když jsem to začal dělat, skončil jsem 21:45. To je myslím rekord (pozn. opět musím říct, že sebechvála smrdí). Sice jsem byl nervní, prskal jsem a každého posílal do pr... no tam kam si myslíš, ale stihl jsem to. 

V šatně jsem si sedl a nechtělo se mi ani převlíknout, jak jsem byl K.O. 

Doma naštěstí dobrý, řekl jsem si, že půjdu brzo spát. Teď je skoro půl třetí v noci. Muck. Jdu chrnět. 

Tak to by bylo za úterý vše, zase zítra.