Ahoj de... totiž všichni.
Už nepíšu jen pro deníček, ale pro všechny, kdo tento deníček četli nebo ještě budou číst. A už asi tušíte, že to nebude nic pěkného. Nebo jak se to vezme. Píše se mi to celkem těžce, ale nedá se nic dělat. Tak do toho.
Už jste si všimli, že poslední dobou se objevily výpadky v psaní deníčku, nyní už se pomalu týden nic neobjevilo. Proč? Když jsem si chystal tenhle článek v hlavě, napadalo mě spousty slov, ale teď, když sedím u počítače, nějak to nejde ven. Já jsem prostě vyhořel. Myslel jsem si celou dobu, že to přeci nebude problém, spousty lidí své projekty 365 vedou už nějaký ten rok a poctivě, takže jsem si myslel, že to zvládnu i já. Nezvládnu. Mrzí mě to, už vzhledem k množství zápisů, času, kterému jsem věnoval psaním (průměrně trvalo napsání, kontrola a úprava jednoho zápisu 30 až 40 minut, ovšem pamatuji si, že někdy i přes hodinu, ono trefit se do klávesy s několika promilemi v oku dá někdy zabrat), také pravidelným čtenářům, i když jich je málo, ale jsou.
Omlouvám se vám, ale nejde to. Nemám na to sílu, čas a už ani chuť. Zklamal jsem sám sebe. Deníček končí. Doufám, že se nezlobíte, ale už jsem se rozhodl. Co se bude dít dál, to sám netuším. Jen doufám, že jste na mě nezanevřeli. Je mi jasné, že ano, ale věřte mi, moc mě to mrzí.
Díky za váš čas při čtení deníčku.
Tomáš
P.S.: Přehled projektů 365 bude i nadále pokračovat.
Ahoj deníčku. Titulek není zavádějící, nýbrž pravdivý. Vysvětlení níže. Ráno jsem lehce zaspal. No zaspal, probudil jsem se, tak jak jsem měl, ale z postele jsem se nemohl nějak vyhrabat. Nemusel jsem nijak spěchat, protože jsem jel dnes sám, kolega si vzal dovolenou. Cestou do továrny jsem vzal jiného kolegu, který bydlí po cestě. Přišel pozdě, udýchaný, ale brko si stihl dát. Jo, je to ten, co si rád zahulí. V továrně jsem obhlédnul situaci, práce připravena, paráda. Jelikož jeden měl tedy dovolenou, myslel jsem si, že si vlezu dnes na mašinu a budu hákovat. Ale pan menší vedoucí rozhodl, že to nebude potřeba a necháme tu mašinu stát. Nechápu, ale já ten podnik nevedu, je mi to šumák. Takže jsem tušil, a nakonec jsem měl pravdu, že to dneska bude pěkná nuda. Takže když jsem měl čas, konečně jsem si udělal pořádný kafe a v klidu si ho vychutnal. Pak jsem připravoval, nudil se, připravoval a pořád do kola. Ovšem po obědě, jak už to tak bývá, se to obrátilo. Tak nejdřív přišel kolega, že mu nejde jeden program a že to nějak "divné". Prd divné, ten magor si tam dal špatný nástroj. Tak dobrý, vyměnilo se to a jelo se dál. Za chvilku tam byl znova. Že to dělá hroty. Naostřil jsem nástroj, ale hroty stále. Nakonec jsem se nasral, došel jsem za programátorem, aby tam dal jiný rozměr razníku. Ochota jak sviňa, ale zvykl jsem si. Předěláno, opraveno, nastaveno, jedeme dál. Pak odešel jiný kolega dřív domů a já že zaskočím na mašině. Na jedné byl rozjetý program, dveře do serverových skříní. Takové speciály, čul jsem průser. A byl. Vyměnil se materiál, najela nová paleta a já si všiml nějaké boule na hotovém výrobku. To dělá většinou, když je špatný a nekvalitní materiál, špatné pnutí plechů a je vymalováno. Nechal jsem to řešit naše inženýry a šel na poradu. Byl jsem totiž vybrán za naše středisko do zlepšovatelského týmu. Prostě je to partička lidí, co se jednou za 14 dní sejde a MUSÍ vymyslet nějaký zlepšovák. Ano, to slovo "musí" je na místě. Vyslechli jsem si povídání vedoucího a šéfa výroby, vypili jsem kafe a pak jsme se radili mezi sebou. Jako co ti budu povídat deníčku, tohle není normální. V době, kdyby se mělo vymýšlet něco daleko užitečnějšího, děláme takové ptákoviny. Ale to už je v naší továrně klasika takové věci. No dál. Další pakárna bylo, že se mělo jít v sobotu do práce. Ale nebyl nikdo, kdo by rozhodl, jestli jo, nebo ne. Takže kolem poledne jsem udeřil na vedoucího a výsledek, cituji: "Serem na to". Mimochodem, to jsem neřekl já. Doma nikdo, žena s malou u tchyně, kluk na Aikidu, já volno. Pustil jsem kompjůtery a v klidu jsem se jim věnoval. Pak přišla žena, děti, tchyně, konec srandy. Naštěstí maminka odešla brzo, děti šli taky spinkat a já tedy můžu vesele pokračovat. Tak to by bylo za dnešek vše, čeká mě prodloužený víkend, 3x hurá.
Ahoj deníčku. Na obranu uvádím, že za to může soused. Já nic. Já jsem jen nalejval. Tak popořádku. Ráno jsem jsem měl setsakra problém vstanout, udělat ze sebe člověka a dopravit se do továrny. Ale musel jsem. Ale dokázal jsem to. Doplazil jsem se na dílnu, vyžral kafe, juknul na bordel na strojích a dal se do díla. Práce prachbídná, samá lítačka, hnus velebnosti. Už mě s tím začínají pěkně srát, já, jako seřizovač, se nalítám jako blázen, kluci, jako operátoři na mašinách, si nevydělají nic, ale nadřou se jak cvoci. Nicméně je nám to prd platné, makat se musí. Ale i tak. Dnes jsme nechali vtípky stranou, raději, protože jsem nechtěl, aby se něco stalo. Dnes mě dojal kolega z druhé směny, jenž zahrál včera na vedoucího takové divadlo, že by i Bohdalka záviděla. Vyjela se totiž celková i jednotlivců produktivita a onen kolega skončil na posledním místě, cca 76%. Na to, že ostatní mají přes 100%, to je špatné. Ale on, že to je blbost, že je nejlepší, že maká jako blázen, že to není možné a blá blá další sračky. Přitom víme svoje, jak on dělá a jakou má pracovní morálku. Ale prdím na to, stejně tohle nikoho nezajímá. Přijdu domů a tam ejhle, o dvě děti navíc. Co to? Sousedka měla práci, manžel ještě makal a tak moje drahá žena hlídala. Nemusím zdůrazňovat, že doma byl pěkný mazec, já sedřenej, super, tohle mi chybělo. Nicméně kompenzováno e-cigaretou na zkoušku od @jahacz (tímto mu veřejně děkuji), je to dobrá věcička, jen je třeba doladit dávky a příchutě, trošku mi ta dodaná nesedla. Ale jinak to jde. Pak přišel soused pro děti, ale slovo dalo slovo, pivo dalo pivo, panáček a zanedlouho bylo veselo. Tatínkova slivovička dá pěkně zabrat (63%). Ale jako pozor, manželce jsem domluvil palubky do dětského pokoje, za pivo a panák, no nekup to. Miluji sousedské vztahy. Když to všechno odešlo, začala mě pěkně bolet hlava. Není se čemu divit. Ale jsou tu děti, povinnosti, takže ještě furt není čas odpočívat. Takže umejt, napapat a spinkat. Já ještě makat, mám spousty věcí na vyřízení. Tak to by bylo za dnešek vše, zase zítra.
Ahoj deníčku. Tak jsem zase tady. Včera jsem opět nic nenapsal, protože jsem to jednoduše nestihl. Výmluva, ale je to tak. Úterý proběhlo jako každé jiné, jen odpoledne mi volal jeden můj kamarád, že jde na pivo, jestli nezajdeme. Tak jo, dlouho jsem ho neviděl. Měl jsem nějaké povinnosti doma, takže jsem neměl čas na kompjůtery, že to dopíšu večer, až přijdu. Ale znáš to, lehce jsem se zdržel a pak usnul jako špalek. Ale zase to byl příjemný večer, protože jsme tam seděli 3 maníci, kteří v práci dělají to samé, ale každý na jiném typu stroje. Ale raději se pustíme na dnešek. Ráno jsem se, kupodivu, nemohl dostat z postele. A to jsem šel spát celkem brzo, to zase jo, ale prostě ty rána mi dělají problém. Nějakým způsobem jsem se dostal do továrny a jako první do sebe nahrnout kafe. Už mě to ranní vstávání sere, ale co se dá dělat, když oni mi ty peníze nedají zadarmo. Obhlédnul jsem situaci, práce dost, průser žádný, jedeme. Za hodinu už to bylo jinak. Přišel kolega (mimochodem ten kolega, co si rád dává brčka, ale na ranní je celkem v pohodě), že mu nejde vyndat matrice z kazety (jen pro představu, vypadá to takhle). Tak jsem ji vyrval ven, vyhodil podložky, které tam nemají být, zasakroval a jelo se dál. Ale alespoň jsem zjistil, kdo takové blbosti dělá, takže jsem si s dotyčným potom promluvil (nemám ho na směně). Žádný průser už nenastal. Ovšem kanadské žertíky ano. A vlastně průser skoro taky. Napadlo nás (no hlavně mě), že bychom mohli něco provést našemu skladníkovi. Padla mi do oka Indulona, co se válela na stole a bylo jasno. Tak se namazala ručka ovládání posunu sedadla VZV a zároveň jsem posunul sedadlo tak, aby si musel posed upravit. Netrvalo to dlouho a chytil se. Ovšemže mi to chtěl vrátit, tak vzal Indulonu a namazal mi přípravek na rozebírání kazet. Jenže. Jiný kolega přišel dřív a sáhl na to. Smích jako blázen, ovšem ten dotyčný kolega, co se nachytal místo mě, zase tomu skladníkovi namazal ruční brzdu na vozíku. A skladník jel, chtěl zabrzdit vozík, ruka mu sjela a málem bylo veselo. Takže jsem řekl, že už bylo dost srandy. Jak malé děti, já vím. Ale u nás se dějí daleko horší věci. Doma už srandičky skončily, žena, děti a práce, na kterou jsem se včera vykašlal. Ale dobrý, povedlo se to zachránit, žena odvedla kluka na Aikido, šla s malou na procházku, na hodinku jsme měl volno. Přijela jedna slečna, co jsem ji nedávno opravoval PC a přinesla mi odměnu. Kasičku piv (kasička je takové to balení po deseti kouscích). Příjemné, ale raději bych bral prachy. No, ale nepohrdnu. Dorazila ženuška, děti a bylo po srandě. Po večeři, vykoupání a uložení dětí jsem začal psát deníček, ale přišla ženy kamarádka, že potřebuje pomoct s počítačem. Nejde ji nainstalovat Skype. A představ si, nešel. Zkoušel jsem všechno možné, až jsem se nakonec naštval a nainstaloval tam starší verzi a najednou to šlo. Neměl jsem čas ani chuť zjišťovat proč nešla nainstalovat aktuální verze, ale co. Volá to, píše to, hotovo. Konečně jsem se mohl věnovat psaní. Dopíšu, něco přečtu a hurá do peřin. Tak to by bylo za ty dva dny vše, zase zítra.
Ahoj deníčku. Abych to upřesnil, dneska byla kosa jak sviňa. Teda ráno a na dílně. Páč nám shořelo vytápění. Nastavil jsem si budík na odložení co 5 minut a ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Budík poprvé zazvonil 4:40, Jelen je vzhůru. 4:45 Jelen je opět vzhůru. Teprve ve 4:55 se mi podařilo přesvědčit mozek, aby dostal tělo alespoň do sedu a nějak aby ten celý mechanismus dal do chodu. Jen tak pro zajímavost, četl jsem si skoro do půl jedné v noci, takže si dovedeš představit, jak jsem vypadal. V továrně jsem odmítl něco dělat, dokud se nenajím a nenaleju do sebe alespoň jedno kafe. Kupodivu se podařilo a pustil jsem se do díla. Práce nějaká byla, celkem v pohodě, hlavně průběžně, takže se člověk ani nenudil a ani nelítal jak magor. Co nás ráno zarazilo, byla kosa jako blázen. Máme na hale centrální vytápění v podobě velkého plynového monstra u stropu haly. No a dnes se to po létě zase zapnulo, vyvalil se kouř, smrad a cvak, na ovládacím pultu se to rozsvítilo a samej error a samozřejmě bylo po teple. Elektrikář řekl, že to je jasné, že tam "něco" shořelo. Ty vole to je hlava, to by mě nenapadlo. Pak řekl, že na to nemá čas a odešel. Ano, následoval vodopád nepublikovatelných slov, nicméně prd platných. Takže nám nezbylo než si vzít mikiny (firemní, heč) a makat v zimě. Po obědě se to už zlepšilo, zase taková zima nebyla. Navštívil nás ten úplně nejvyšší (nad ním jsou už jen asi 4 manažeři). Všichni posraní až za ušima, takže normálka. Ale naštěstí se na dílně moc nezdržel, takže problém žádný nebyl. Doma už mě čekala ženuška s uvařenou kávou, si to umím pěkně zařídit. Tak si říkám, že to přeci jenom není normální a něco bude chtít. Ale doteď nic, tak třeba si to rozmyslela. Na chvilku jsem si hrál s malou, ale pak šla žena s klukem na Aikido (kluk šel bojovat, ne manželka), na hodinku jsem měl volno. Vychutnal jsem si kávičku a rozesral Gnome-Shell. To se fakt nepovedlo, jak Shell a Unity stojí za starou bačkoru. Takže jedině Gnome-panel nebo LXDE. Nebo se taky na Ubuntu můžu víš co. Ženuška dorazila, zvířectvo taky (děti), o srandu nebylo tedy nouze. Večer koupačka, napapat a psát, třídit e-maily, poznámky a Humoresky. Takže to by bylo za dnešek vše, zase zítra.
Ahoj deníčku. Tak jsem tady zase zpátky pomalu po 4 dnech. Já vím, sypu si popel na hlavu, že jsem tak vynechal, ale ono se to nějak pokazilo a tak jsem 2 dny nemohl pokračovat. No a ty zbylé 2 dny se mi zase nechtělo. Ale slibuji svatosvatě, že se polepším (kolikrát jsem tohle to už řekl?). Tak teď nevím, kde začít. Jestli popisovat to co jsem prožil, nebo něco jiného. Si říkám, že to stejně nemá cenu, tak ti alespoň něco řeknu. Když jsem si zakládal tenhle deníček, myslel jsem si, že to dokážu, že to dotáhnu do konce, že budu tvrdej a každý den budu poctivě psát. Ale prdy a kecy. Nedokážu to. Ze začátku jsem měl nadšení, držel jsem krok. Kolikrát si pamatuji, že jsem psal deníček přes mobil, ožralý na na prach, ale kupodivu bez hrubek. Dneska mám problém. Ne s bumbáním, ale s tím přinutit se něco dělat. Upřímně, obdivuji všechny, kteří to dokázali a dělají to stále dál. Asi jsem se přecenil a psaný deníček nezvládám, ale snažil jsem se. Možná je na čase se zamyslet. Ne neboj, tohle není konec deníčku. Jen úvaha nad tím, jak to všechno vypadá a vypadat bude. Nechci to skončit, už jen kvůli tomu, že deníček čte i pár dalších lidiček. Za to jsem rád. Jestli to tedy někoho zajímá (a já vím, že ano, nějaké reakce tu jsou a za ty jsem moc rád). Rozhodnutí je takové. Nic nekončí, od zítra jedeme nanovo. Tedy s počítáním ne, ale prostě jedeme dál. Ovšem nemohu zaručit, že takové výpadky nebudou i nadále. Omlouvám se, ale je to tak. Jinak bude zřejmě jedna novinka. Deníček se přestěhuje, buď na samostatný hosting nebo to co jsem napsal zůstane jako archív a pokračovat budu na mém skomírajícím blogu jako samostatná rubrika. Ještě si to musím promyslet. Proč? Protože Posterous poslední dobou blbne čím dál tím víc, takhle bych měl větší kontrolu. Takže deníčku, dneska to necháme tak jak to je, stejně si o nic nepřišel. Tak zase zítra, už normálně. P.S.: Někdo z Twitteru dostal nápad vydat deníček jako ebook. Vrtá mi to hlavou...
Ahoj deníčku. Přeji dobré ráno. Včera v práci jsem to nějak nezvládl, byl jsem tak hotovej, že sotva jsem přišel, šel jsem si lehnout. Chvilku mi to dalo přemlouvání, ale nakonec se mi podařilo usnout a já se poprvé za několik dnů vyspal déle než 4 hod. Vezmu to krátce. Ráno nemá cenu popisovat, jako vždycky. Dopoledne jsem musel na poštu poslat balíčky. To mi připomíná, že se musím pořádně podívat na ceník poštovného, protože jsem málem prodělal kalhoty. Doma jsem spravoval známému věž (už fušuji i do elektroniky), povaloval se, podle ženy zrovna moc hodnoty netvořím. Hm, budu na to myslet. V továrně mě nikdo nenasral, dokonce se ani nic nerozbilo, když tedy nepočítám jednoho zhuleného kolegu. Ten magor je od pondělí bůhví na čem, fakt se divím, že tam někde nenechá pracku a něco se nestane. Práce bylo dost a celkově to bylo takové vlažnější, dokonce mohu říct, že jsem se chvílemi i nudil. Ale neboj, to nebude dlouho trvat tento stav. Doma, jak už jsem říkal, jsem ani nezapínal kompjůtery, nechal jsem je spát a šel jsem dělat zanedlouho to samé co oni. Byl jsem servanej jako pes. Není se ani čemu divit, na to, kolik toho naspím. Takže to je za středu vše, dneska slabší, ale teď mám práci, takže sorry deníčku za ojeb. Zase zítra.
Ahoj deníčku. Přesně tohle jsem si myslel, dneska v práci to bylo jako na závodišti. A navíc o hodinu déle, samozřejmě zbytečně. Ráno budíček až v půl sedmé, malá ještě spala (!), kluk také, nicméně musí do školy, že ano. Podařilo se mi ho vzbudit, ač sám jsem měl problémy udržet víčka, nakrmit, obléct a dopravit do školy. Potom jsem se i já najedl a vychutnal kávičku u novinek ve světě informací. Žena šla dopoledne s malou na procházku a já balil nějaké věci, co mám poslat poštou. Sice jsem na tu poštu dneska nestihl dorazit, ale balíčky jsou zabalené, zítra to můžu podat. Napapat, pro kluka do školy a honem do továrny. Musel jsem o hodinu dřív, protože měla být nějaká schůze. Přijedu do továrny a samozřejmě to co jsem čekal, se splnilo. Přijdu do kanclu, vedoucí na mě kouká jako blázen a co že tu dělám tak brzo. Jo aha, ta schůze. Někam volal, pak mě poslal na dílnu a že mi dá vědět. Tak jsem se tam flákal, co to šlo (a že to šlo). Jistě, bylo mi za půl hodiny řečeno, že nic nebude, protože vedoucí výroby na to zapomněl, ač to sám vymyslel. Tomu se říká demence, ale co, hodina navíc taky dobrá. Pak jsem se začal věnovat své práci a hned řev. Protože páni plánovači to už fakt přehánějí. Zakázky neseřezané, na všech mašinách. Jasně, Jelen to udělá. Příště se jim na to vyseru a bude (překlad: opravím to zase). Pak začal tak neskutečný fofr, že jsem si ani pomalu nestihl uprdnout. Vrcholem bylo postavit zakázku s 18 nástroji, což je práce pro jednoho na hodinu. Bylo 21:10, když jsem to začal dělat, skončil jsem 21:45. To je myslím rekord (pozn. opět musím říct, že sebechvála smrdí). Sice jsem byl nervní, prskal jsem a každého posílal do pr... no tam kam si myslíš, ale stihl jsem to. V šatně jsem si sedl a nechtělo se mi ani převlíknout, jak jsem byl K.O. Doma naštěstí dobrý, řekl jsem si, že půjdu brzo spát. Teď je skoro půl třetí v noci. Muck. Jdu chrnět. Tak to by bylo za úterý vše, zase zítra.
Ahoj deníčku. Nezbláznil jsem se, to jen začal nový týden a máme co? Máme radost, no ni? Dost srandy, pustíme se do toho. Ráno budíček okolo půl sedmé ranní, což je fajn, kdybych já spal normálně. Zase na druhou stranu, co já toho uvidím, přečtu... Zanedlouho se musel vzbudit synáček, protože jde do školy. Manželka odvedla kluka a vzala sebou i malou, takže já jsem měl po ránu klid na kafíčko a snídani. Udělal jsem si nějaký plán na dopoledne, koukl na zprávy a pustil se do práce. Musel jsem nafotit a sepsat pár věcí, co se mi doma povalovalo, takže to taky trochu zabralo času. Takže sepsáno, odesláno, já se napapal, udělal jsem si kafíčko, začetl jsem se do knížky a bylo to. Ještě jsem s Adamem chvilku cvičil psaní a pak hurá do továrny. V továrně klasicky při pondělku nějaká jobovka. Byl jsem vybrán jako zástupce střediska do celopodnikového teamu, který bude vymýšlet, jak co, kde zlepšit ve firmě. Málem mi spadla huba na zem, nemohl jsem popadnout dech, načež jsem se začal strašně smát. Nemůžu si vzpomenout, ale dokonce to má i název, no je to zkrátka šílené. Prej nám všechno řeknou zítra, což ale znamená, že budu muset o hodinku dřív do práce, za což jim pěkně děkuji. Víc fakt nevím, ani pomalu o co jde, takže sranda bude zítra. Práce bylo dost, takže jsem tam lítal jak hadr na holi, fofr, blázinec, pondělí. Ač mám úctu ke stáří, neb jsem slušně vychovaný synek, musel jsem seřvat svého kolegu, staršího, těsně před důchodem. Já mu nachystám práci a to tak, že to má seřazené přesně, jak to má jít, aby se tím nemusel zatěžovat, on ale všechno rozmrdá, rozháže a pak je v tom bordel. A ještě sakruje, že si na něj otevřu hubu. A vůbec, je to jeho boj. Perlička jedna byla, kolega, o 5 let mladší než já, přišel do práce evidentně pod vlivem, ale ne z chlastu, ale panáček hulí trávu. Já nic neříkám, mlčím, ale ten byl jak kdyby vyšel ze Lnář (pozn. je tam psychiatrická léčebna). Měl fakt zjevně problém sám se sebou, raději jsem na něj dával pozor, aby něco neprovedl. Kupodivu dobrý, až tedy asi že normy nesplnil. Alespoň že něco. Domů jsem dorazil obtěžkán krabicemi a bublinkovou folii, když už to máme v práci zadarmo ( sorry šéfe), tak proč ne. Celkem brzo jsem vyřídil svůj Springpad (nenechte se mýlit tím co vidíte, ven jde opravdu málo), připravil práci na dopoledne a šup na deníček. Tak to by bylo za dnešek vše, zase zítra.
Ahoj deníčku. Tak jsem úspěšně opět vynechal, páč mám skvělé sousedy. A jeden z nich může za to, že jsem jednak nemohl nic napsat, jednak si pomalu nic nepamatuji, lépe řečeno pamatuji, ale není to nejslavnější. Takže sobota. Sobota byla jako každý začátek víkendu. Zase jsem nespal, klasika, ale čistá hlava, byl jsem doma a nezlobil jsem. Takže následoval obvyklý program na dopoledne, s dětmi na procházku, pak nějaké ty kompjůtery (poslední dobou toho mám na spravování nějak dost) a obídek. No a pak to začalo. Někdo u dveří zazvonil, jdu otevřít, tam soused s natočeným pivem. Normálně držel klasický půllitr s čerstvě natočeným pivečkem. Nechápal jsem. Mám si ho dát k obědu a pak zajít. Tušil jsem, že to bude problém a měl jsem pravdu. Tak jsem tam potom zašel a čuměl jsem jako kráva. Normálně ten magor tam měl naraženej sud, dvacítku, chlazení a začalo se pařit. Byli jsme nacpaní v malé kuchyni, prostě takové pevné sousedské vztahy. Akorát že od té doby mám trochu okno. Jen vím, že ten sud jsme ve třech vypili, ještě se šlo do džbánku a já údajně dorazil kolem osmé večer domů. Byl jsem jak puma, to přiznám, ale to, že jsem měl okno, za to může předešlá noc prakticky bez spánku. Takže sobota byla rychlá. Neděle byla už v pořádku, byl jsem hodný a hlavně mi bylo blbě. Probudil jsem se už ve tři ráno, na to jak jsem byl na kaši, tak to se divím. Takže jsem počkal, až se vzbudí rodinka a začal normálně fungovat. Tentokrát jsem na dopolední procházku nešel, protože když mě manželka viděla, smilovala se a jelo se nakoupit. To mám pokaždé za trest, ale dobře mi tak. Takže jsem přes hodinu dřepěl v autě před supermarketem, dovnitř nejdu, stejně je to lepší, když si žena nakoupí v klidu sama, já bych akorát prudil. Doma jsem ještě spravil jeden notebook, sice nebylo co spravovat, ale když si majitel přál prohlídku, je to jeho věc. Odpoledne šla žena s dětmi pouštět draka, ale moc jim to nešlo, takže šli ke kamarádce. Já měl volno, takže jsem si schrupnul a modlil se, aby nepřišel ten magor soused. Jako já ho rád, to zase jo, ale on je schopen pokračovat v chlastání i druhý den. Skočil jsem si pro cigára, vybrat prachy na příští týden a šupem domů. Rodinka dorazila, takže jsme si hráli, mamka vařila, nedělní odpoledne jak vyšité. Akorát malá byla nějak mrzutá, často plakala, nálada doma byla nic moc. Žena už toho má plný brejle, já taky, ale za to může to moje nespaní. No a večer, koupání, papání a děti hurá do postýlek. Já se za chvilku chystám taky, jsem fakt urvanej. Takže to by bylo vše, zase zítra.
|
